Keramika

Zde jsme pro Vás připravili krátké shrnutí práce s keramikou a jednotlivé etapy .

 

Téměř ve všech civilizacích představovala keramika od nepaměti zásadní článek kulturního modelu společnosti.

 

Slovo keramika je řeckého původu a odkazuje k pojmu hlíny ve všech jejích podobách. V průběhu staletí, od pravěku po současnost, se výrobní prostředky nijak nezměnily.

Na počátku mladší doby kamenné začali Číňané pracovat s kruhem, Egypťané pak objevili glazování, Římané zase zavedli stolní nádobí a přišli s nápadem zdobit nádoby za pomoci tiskátek a razítek.

Žádné jiné řemeslo nemá bezpochyby tak dlouho tradici ani takové množství výrazových možností i schopností inovace jako keramika.

 

 

 

 

Keramická hlína jako hmota je směsí nejrůznějších jílů a dalších složek, které jí dodávají tvárnost, poréznost a přibližnou teplotu skelnatění.

 

Hlína musí být tvárná, aby se dala snadno modelovat, jakož i dostatečně porézní, aby rovnoměrně prosychala.

 

Jíly jsou pro keramiku základním předpokladem existence.

Jíly jsou druhotným produktem zemské kůry, což jinými slovy znamená, že vznikly rozkladem starých hornin vlivem atmosferických činitelů.

 

 

 

Hlína se hněte, aby se zbavila vzduchových bublin a zvláčněla, stala se plastičtější.

Zpracovává se ručně, aby její tvárnost byla dokonalá.

Vzduchové bubliny zadržené v příliš silných stěnách keramického výrobku představují značné nebezpečí při jeho vyplavování.

Vzduch se při něm mění v páru, která za vzrůstající teploty vyvíjí sílíci tlak na stěny. Při větším objemu vzduchu může předmět explodovat a zároveň poškodit ostatní výrobky včetně samotné pece.

Proto pozor na bubliny.

 

Hlína se při sušení stává odolnou a tvrdne, a přestože stále ještě obsahuje určitou vlhkost, přestává být již tvárná.

 

Keramické předměty se obykle vypalují ve dvou etapách.

První z nich je přežah na střep - zpevňuje a usnadňuje tak jeho následné zdobení a glazování.

Při tomto prvním pálení keramiky se poréznost hlíny upraví tak, aby vyhovovala absorčním schopnostem později nanesené glazury.

 

Teplota pálení by se tedy měla pohybovat kolem 150 °C - tehdy se z hliněné hmoty uvolňuje voda. Od tohoto bodu by měla pomalu stupat až k 900 - 960 °C, kdy dochází k vlastnímu přežahu.

 

 

Glazování jako poslední etapa před definitivním vypálením objektu je klíčovým momentem tvůrčího procesu, neboť po nanesení glazury už náprava případných chyb není prakticky možná.

 

Hlavním účelem glazování je vytvořit na keramických předmětech skelnou vrstvu, která ji činí nepropustnými a někdy zvyšuje jejich dekorativní hodnotu.

 

Tyto glazury jsou většinou průhledné. Mohou být bezbarvé či zbarvené, lesklé či matné.